MDŽ 2024 - tak trochu jiný den

8. 3. 2024

Mé milé ženy a švadlenky, jak to máte s MDŽ? Je to pro vás dnes také tak trochu jiný den?

Já se vám hned v úvodu musím přiznat, že tento článek dnes vůbec nebyl v plánu. To, že jsem skoro po dvou letech usedla ke psaní, má dva hlavní důvody. 

Prvním důvodem byla moje dnešní cesta do květinářství mamince pro kytičku. Stála jsem na konci fronty usmívajících se a vtipkujících mužů, vybírajících kytice pro své blízké ženy a bylo mi velmi hezky. Někteří byli ještě pracovním oblečení, jak si jen "odskočili z práce" o pauze.  Přišlo mi najednou moc hezké, že se ze svátku rudých karafiátů a povinných přáníček postupně zase stává den věnovaný "svým" ženám, které jsou nám blízké, které máme rádi. Veselá nálada a příjemná atmosféra v obchůdku mě potěšila a zpříjemnila mi den.

Pak se stala  zvláštní věc. Mezi muži stál chlapec - nejprve jsem ho ani neviděla. Bylo mu tak deset až dvanáct let. V ruce držel mince a dlouho vybíral tu správnou květinu. Když už to vypadalo, že se rozhodl, narovnal se v zádech a pak se přeci jen ještě zarazil a znovu přepočítával svoji hotovost. Najednou se jakoby celý schoulil do sebe a zhasl, nervózně přešlápl od vázy růží k narcisům. Vypadal velmi smutně a zlomeně. Jeden z mužů, který stál za ním, se k němu trochu sklonil a se slovy: " Tady máš, kamaráde, a vyber mamině tu nejhezčí růži, vždyť ona si to určitě zaslouží", mu podal dvě mince. Chlapec zaváhal a pak se rozzářil, poděkoval a koupil nádhernou růžovou růži. Odnášel ji z krámku jako svátost s obrovským úsměvem.  Bylo to dojemné, milé, prosté gesto neznámého muže. Jsem však přesvědčena, že takovéhle okamžiky se v nás zapisují a navždy se dotknou našich srdcí. Chlapec si toho muže bude jistě pamatovat dlouho. 

Podobné věci se čas od času stávají nám všem. Cítíme se pak jiní ... obdarovaní, výjímeční a vděční. A i když to může znít jako fráze – mnohdy postačí jen úsměv, pohled do očí, pochopení.

Druhým důvodem byla pak série obrázků, kterou jsem použila pro tento článek a víkendové příspěvky. Nádherné, různé ženy.  Úžasné úsměvy, zářící oči. Tyto obrázky se nějak mimořádně dotkly mé duše a já jsem si opět uvědomila jaké mám štěstí. Vybavily se mi chvíle s přítelkyněmi, s dcerou a chvíle na kurzech, kdy nás od smíchu bolí břicha. Ten nádherný pocit sounáležitosti s "mými" ženami. S vámi, které osobně znám a vídáme se v kurzech, kde nejen šijeme, ale jako ženy i sdílíme součásti svých životů. Dělíme se o střípky svých radostí i starostí a vždycky si užijeme pocit, že na to všechno nejsme sami.

Odvrácenou stranou té chvíle bylo uvědomění si, jak je to dlouho, co jsem takhle zářivý úsměv viděla naposled u své maminky. Některé z vás vědí, že se teď o mami musím starat. Už skoro rok je nemocná a vždy, když to vypadá, že už bude lépe, vynoří se další problém. Je to jako jízda na horské dráze. Bohužel více a více dní je špatných. A i přes velmi komplikovaný vztah, který se svou maminkou mám, si uvědomuji, že i tyto těžké časy jsou požehnáním. Možností být jí blízko, přestože ona to mnohokrát udělat nedokázala. Udělat jí lehčí den, i když mě to stojí mnoho sil. Navíc s vědomím toho, že i já jsem určitě nadělala spoustu chyb, než jsem vychovala své tři děti, než jsem došla až sem. Chvíle vyčerpání a radosti z pokroků se střídají s propady, vztekem, bezmocí, frustrací, soucitem i jakýmsi dětským vzdorem. Když vidím, jak mi chátrá a zmenšuje se před očima, všechny staré křivdy a rány pozvolna odplouvají. A i když se někdy cítím v pasti, vím, že je to dar. Dar vyrovnání, dar odpuštění, dar pochopení a dar lásky.  A ať se mezi námi v minulosti stalo cokoliv, vím, že nic z toho nebylo ze zlých úmyslů. Uvědomuji si až bolestně, že každý máme jediný pokus na každý den, na každou chvíli a mnohokrát nelze opravit bez jizev, co jsme způsobili. 

O to intenzivněji si pak uvědomuji, že můj život je vlastně požehnání plný. Mám své blízké, kteří mě berou takovou, jaká jsem i přes všechny mé životní kotrmelce. Mám báječné děti, na které jsem opravdu hrdá. Mám pár blízkých přátel i práci, která mi dává smysl a pořád mě baví. Mám své úžasné kurzistky. Opravdu mám za co být vděčná. 

Zvláště poslední rok, který v mém osobním životě je pořádnou výzvou a mnohokrát si skutečně sáhnu na dno svých sil, ve mně posiluje tento pocit vděčnosti. Vděčnosti, že i přes kalamity všedních dní mám svoji rodinu a vás ... rodinu mých nitěmi spřízněných duší. Mám práci, kterou miluji a která ke mně přivádí široké spektrum úžasných žen. Každá jste jiná, každá máte svůj příběh, své výhry, prohry i dramata. Velmi si vážím toho, jak tolerantní, bezpečné a přátelsky laskavé prostředí na kurzech vytváříte. Vážím si toho, jak se dokážete povznést nad osobní nesoulady či občasné antipatie a nakonec se z každé skupiny vynoří živoucí a podporující esence báječného ženství.

Děkuji vám za tyto vaše dary, děkuji vám za to, jak skvělé jste.

Smějte se, mé milé ženy, užívejte si svých dní plnou měrou, podporujme se, stůjme při sobě, nesuďme jedna druhou a najděme vždy dost laskavosti ve svém srdci, aby náš ženský svět byl nadále tak báječný, jak jen může být.

S láskou Dana